RECLAIM THE STREETS

Skupina pro přímé akce RECLAIM THE STREETS (RTS) si během posledních let získala širokého uznání. Od blokád silnic a pouličních slavností až po akce proti naftařským společnostem a spolupráci se stávkujícími dělníky - její akce a nápady přitahují stále více lidí a celosvětovou pozornost. Nicméně očividný a náhlý zrod této skupiny, pronikání její populární alternativní kultury a její základní filosofie jsou jen zřídkakdy tématem větších diskusí.

Vývoj RTS

RTS se zformovala v Londýně na podzim 1991 na úsvitu protidálničního hnutí. Během boje za Twyford Down, kdy se objevilo bubnování jako hlasitá hudební kulisa, se dala dohromady malá skupina jednotlivců, aby podnikla přímou akci proti motorovým vozidlům. Jejich vlastními slovy, bojovali:

"ZA chůzi, cyklistiku a levnou nebo bezplatnou hromadnou dopravu a PROTI automobilům, silnicím a systému, jenž je prosazuje."(1).

Jejich aktivita se odehrávala v malém měřítku, ale byla efektivní a dokonce už tehdy obsahovala prvky drzých a překvapivých taktik, které zformovaly pozdější aktivity RTS. V Park Lane bylo vystaveno nabourané a rozbité auto, což mělo symbolizovat příchod automobilového Armagedonu (Car-mageddon); na silnice celého Londýna byly během noci nakresleny DIY pruhy pro jízdní kola; v roce 1993 byla narušena Earls Court Motor Show a taktéž byly ničeny reklamy na auta po celém městě. Nicméně nátlak kampaně "No M11 Link Road" představil skupinu se specifickým lokálním zaměřením a RTS byly dočasně pohlceno kampaní "Žádnou M11" ve východním Londýně.

Období kampaně "Žádnou M11" bylo významné hned z několika důvodů. Zatímco Twyford Down bylo hlavně ekologickou kampaní - bránící "přírodní" prostory, městský rozměr odporu vůči výstavbě M11 zahrnoval komplexní sociální a politická témata. Kromě proti-silničních a ekologických argumentů čelilo tehdy celé město ničení sociálního prostředí spojeného se ztrátou domovů, degradací životních hodnot a společenskou fragmentací.

Vedle těchto politických a sociálních úvah, kampaň proti M11 rozvinula u zúčastněných zkušenosti s přímou akcí. Vytvořila se síť telefonních čísel aktivistů, která umožnila rychlou mobilizaci. Mnoho lidí se zapojilo do obsazování stavenišť, zástupy aktivistů musely být šikovné, aby přechytračili policii. Demonstranté také získali zkušenosti jak se vypořádat s přidruženými úkoly, jako jsou získávání publicity, jednání s médii a shánění financí.

Potom, ke konci roku 1994, byl vhozen do arény kampaně M11 politický ruční granát: Criminal Justice and Public Order Act (Zákon o trestním právu a veřejném pořádku). Během noci se občanské protesty změnily v trestné činy. Vláda však nepočítala s tím, jak tento legislativní počin spojí a bude motivovat právě ty skupiny, proti kterým byla represe namířena. Boj proti-silničních aktivistů byl stotožněn s bojem travellerů, squaterů a sabotérů honů. Zejména na rázem zpolitizovaná rave scéna se stala veřejně-společenskou základnou pro mnoho lidí.

Kampaň "M11 Link Road" vyvrcholila symbolickou a dramatickou bitvou v Claremont Road. Nakonec, za opakujícího se rytmu The Prodigy ze sound-systému v pozadí, policie a bezpečnostní jednotky zdolaly barikády, věže z lešení a další nástrahy. Bitva však teprve začínala… Epocha kampaně proti M11 svedla dohromady nové politické a společenské spolky a uprostřed horečnatých aktivit se vytvořily základy pevného přátelství. Když byla Claremont Road ztracena, tento kolektiv pátral po dalších způsobu vyjádření a Reclaim the Streets se znovu zformovaly v únoru 1995.

Následující roky svědčí o mohutném rozkvětu Reclaim the Streets. První a druhá street parties proběhly s velkým úspěchem hned po sobě v létě 1995 a uskutečnily se rozličné akce proti Shellu, nigerijské ambasádě a proti Motor Show v roce 1995. Později, v červnu 1996, měla obrovský úspěch "M41 Street Party", kdy asi 8000 lidí převzalo na devět hodin kontrolu nad dálnicí M41 v západním Londýně. Slavili a bavili se, zatímco někteří rozkopávali silnici a na její místo sázeli stromy, které byly zachráněny ze stavební trasy M11.

Na základní úrovni stále zůstává cílem snahy RTS šířit anti-automobilismus. To však bylo stále symboličtější, nikoliv specifické. RTS od počátku usilovaly, aby skrze proti-silniční boj přenesly diskusi a upozorňovaly jak na sociální tak na ekologické náklady automobilového systému.

"Auta, která naplňují ulice, stále zužují chodníky ... (Kdyby) se chodci… na sebe chtěli podívat, uviděli by auta v pozadí, kdyby se chtěli podívat na budovu na druhé straně ulice, uviděli by auta v popředí. Tedy neexistuje ani jediný úhel pohledu, ze kterého by nebyla auta vidět; ani zezadu, ani zepředu, ani z obou stran. Jejich všudypřítomný hluk rozleptává každičkou chviličku přemýšlení jako kyselý déšť."(2).

Automobily dominují naším městům, znečišťují, dělí a pohlcují naši společnost. Izolovaly lidi jednoho od druhého a naše ulice se staly pouhou cestou pro motorová vozidla, která jimi profičí, bez ohledu na své okolí, které narušují. Auta vytvořila sociální prázdnoty; dovolují lidem, pohybovat se dál a dál od svých domovů, rozptylují a štěpí denní aktivit a životy a zvětšují společenskou anonymitu. RTS věří, že osvobození společnosti od aut nám umožní znovu vytvořit bezpečnější, atraktivnější životní prostředí, že nám umožní také a vrátit ulice lidem, kteří v nich žijí a možná nám také pomůže znovu objevit smysl "společenské solidarity".

Avšak auta jsou jen jedním kouskem skládačky a RTS chce též vznést širší otázky, které jdou dále za téma dopravy - otázky politických a ekonomických sil, jež vedou a pohánějí "automobilovou kulturu". Vlády tvrdí, že "silnice jsou dobré pro ekonomiku". Více zboží, které se za dlouhých dnů přepravuje, více spálené nafty, více zákazníků v hypermarketech na okrajích měst - to vše se točí kolem zvyšování "konzumu", jelikož právě on je indikátorem "ekonomického růstu". Nenasytné, chamtivé a krátkodobé využívání ubývajících zdrojů bez ohledu na okamžité či dlouhodobé následky je dalším alarmujícím problémem. Tudíž útok RTS proti autům nelze oddělit od širšího útoku proti kapitalismu jako takovému.

Naše ulice jsou plné právě tak kapitalismu, jako jsou plné aut, ale znečištění kapitalismem je mnohem zákeřnější.(3).

Důležitější je, že RTS chce vyzývat lidi, aby se účastnili přímých akcí. Všichni vědí o ničení, které silnice a automobily způsobují, avšak politici si toho stále nevšímají. Jistě není zase tak překvapující fakt, že se starají pouze o to, aby zůstali u moci a udržovali si svoji "autoritu" u většiny lidí. Přímá akce je o rozbití této moci a autority a o převzetí zodpovědnosti lidí za sebe samé. Přímá akce není pouze taktikou, je cílem sama o sobě. Má umožnit lidem, aby spojovali jako jednotlivci se společným cílem a aby svým vlastním jednáním přímo měnily věci.

Street parties I,II a III byly geniální ukázkou představ Reclaim the Streets. Obsahovaly výše zmíněné poselství ztělesněné inspirujícím způsobem: rafinovanou přímou akcí, emancipovaným a schopným davem, zábavou, srandou a ravem. Akce se rozvinuly do festivalů otevřených všem, kteří již mají plné zuby konvenční společnosti.

Do určité míry lze vystopovat taktiku Street parties z historie RTS. Mobilizace, shromáždění a pohyb spousty lidí čerpá své dovednosti ze silničních protestů. Využití sound systému zase vychází z dominantní lidové kultury, zatímco prvotní inspiraci pro Street parties odrážejí party při vyklízení obsazené Claremont Roads. Nicméně RTS si také zpětně uvědomily, že jejich kořeny leží ještě hlouběji v historii. Všechna velkolepá hnutí revoluční hnutí byla obrovskými lidovými festivaly (například dobytí Bastily, Pařížská komuna anebo povstání v Paříži roku 1968). Karneval oslavuje dočasné osvobození ze zavedeného řádu. To představuje odstranění veškeré hierarchie, společenského postavení, privilegií, norem a zákazů. Davy lidí na ulicích jsou zachváceny náhlým uvědoměním si své moci a sjednocují se skrze oslavu svých myšlenek a výplodů. Je tedy jasné, že tyto karnevaly a revoluce nejsou podívanou, kterou jiní sledují, ale právě naopak zahrnují aktivní účast samotného davu. Právě jejich nápady obklopují ostatní lidi a street party tohoto pocitu s úspěchem využívá.

Moc, kterou takovéto aktivity ztělesňují, nevyhnutelně zpochybňuje státní autoritu, takže RTS přitahují pozornost policie a bezpečnostních složek. Organizace jakékoli přímé akce je podrobena dohledu. RTS si jsou tohoto problému plně vědomy. Do vozidel s aparaturou se "někdo" vloupal, při cestě na street party byla auta sledována a zabavena policií. Kancelář RTS byla napadena při policejní razii, telefony odposlouchávány a aktivisté RTS sledováni a zastrašováni žalobami z těžké konspirace. Třešničkou na dortu bylo, že tajná akce RTS v prosinci 1996 (jednalo se o obsazení tankeru jedné naftařské společnosti) byla překažena neočekávanou přítomností dvou stovek policistů. Není jisté jak policie získává informace, ale může to skupinu snadno dovést k vnitřní paranoie a podezíravosti, kterými by RTS oslabily samy sebe.

RTS se však nenechala zastrašit. Každý týden pořádá veřejné schůze otevřené veřejnosti, dále se rozšiřuje a získává lidi. Často ji také kontaktují jiné skupiny využívající přímých akcí. Vznikla tak spojenectví s jinými skupinami (například se stávkujícími Liverpool Dockers a Tube Workers), spolu s tím, jak došlo k vzájemnému poznání, které vyrostlo z půdy společné všem těmto bojům. Po celé Británii a Evropě se formují nové lokální skupiny Reclaim the Streets, ale jsou zcela autonomní. Londýnské RTS sehrály pouze roli jakéhosi katalyzátoru, tím že povzbuzovaly jednotlivce, aby rozšiřovali stejné ideje, pokud je tito shledali užitečnými pro ostatní.

Z mnoha úhlů pohledu byl vývoj RTS vývojem logickým, který odráží jejich kořeny a zkušenosti. Rovněž formy vyjádření přijaté RTS za vlastní, jsou pouze moderní interpretací dávných protestů (přímé akce nejsou novodobým vynálezem). Stejně tak jako její historické protějšky, jsou RTS skupinou, která bojuje za lepší společnost v době, kdy se mnoho lidí cítí odcizeně a znepokojeně v tomto systému. Úspěch RTS spočívá v úmyslu dát lidem veškerou moc, v jejich předvídavosti při stavbě mostů spojující jednotlivá témata a v jejich schopnosti inspirovat.

Budoucí Street party?

"Již od okamžiku zrození jsme ponořeni do aktivity a pouze někdy ji můžeme usměrňovat zamyšlením."

- A. N. Whitehead

Je třeba, aby se taktika měnila. Jestliže se nemění, stává se nudnou. Jedna věc jak se "pohnout" je růst: dělat všechno větší a lépe. Spoléhat se na pevnější organizaci a specializovanější aktivisty. To může přinést skupině okamžité zisky v podobě "úspěchu": většího mediálního pokrytí, více lidí si objedná vaše informace mailem, určitou proslulost. Další cesta - dialekticky protikladná k té předchozí, ačkoli je také spojená s růstem- je rozptýlit se. Poskytovat zkušenosti dalším a dalším lidem a naopak být ovlivňováni jejich přítomností a jejich možnostmi.

Taktika Street party "roste" oběma způsoby. Tři street parties v Londýně, každá organizovanější a "úspěšnější" než ta předchozí a erupce street parties po celé zemi, lokálně organizovaných a kontrolovaných, ukazuje že odpor - vážná událost, může být zároveň i festivalem. Ale jaká je pointa street party? Jaká je její budoucnost? Čím by mohla potencionálně být? Na tyto otázky by se mělo odpovědět, aby se street party nestala obětí svého vlastního úspěchu.

Jednoduchá, ale omezující odpověď na první otázku je: "upozornit na sociální a environmentální náklady automobilismu". Což je hezké, pokud to jde, ale podstata street party, určitá zkušenost nám napovídají, že organičtější, transformativnější a dokonce i utopičtější postoj, může přinést jiné odpovědi a jiný potenciál. Jde o to, že street party riskuje to, že se stane karikaturou sebe sama, pokud se bude zaměřovat na okázalost a na své účastníky - na masy. Úvaha spočívá v tom, že v samotné povaze street party - ve smíšení touhy, spontaneity a organizovanosti - jsou určité základy, na kterých lze stavět participační politiku pro svobodnější, ekologickou společnost.

Prodej prostoru

Slova "ulice" a "silnice" se často považují k označení téhož, ale přitom je lze definovat ve vzájemném protikladu, protože představují dva odlišné koncepty prostoru. V každodenním používání je rozdíl stále běžný. Mluvíme o tom "prohodit pár slov na ulici", "vyrazit do ulic" a o "pouliční kultuře". Ulice odkazuje na obývání, lidi a jejich interakci, zkrátka: komunitu, společenství. Naproti tomu silnice odkazuje na asfaltový makadam, obzor, "pokrok" a soukromé ohraničení motorového vozidla. Mluvíme o "práci na silnici" a "roadrage".(5)

Silnice je mechanický, lineární pohyb vykonávaný autem. Ulice, v tom nejlepším případě, je živé místo lidského pohybu a sociálního kontaktu, svobody a spontaneity.(6) Automobilismus nám krade ulici a prodává ji nám zpátky za cenu benzínu. Upřednostňuje čas nad prostor a obojí redukuje a korumpuje na posedlost rychlostí neboli, v ekonomickém jazyce, na "obrat". Nezáleží na tom, kdo "řídí" tento systém, neboť jeho pohyby jsou již předurčeny. Jak poznamenává Theodore Adorno v Minima Moralia:

"Kterého řidiče neláká, toliko silou jeho motoru, vymazat z ulic tu havěť, chodce, děti a cyklisty? Stroje na pohyb již vyžadují od svých uživatelů násilnou a necitlivou křečovitost fašistického týrání."

Nebo jak uvedli RTS na svém letáku na Street party, "Auta nemohou tancovat…"(7)

Moderní město je rozšířený kapitalistický "stroj". Město jako továrna slouží vládnoucím elitám; jako transportní osa pro import a export, jeho "občané" jsou, jako námezdní otroci, drženi ve velkých noclehárnách blízko svého pracoviště. Jeho nelidský rozměr, neosobnost a obětování radosti ve prospěch výkonnosti jsou přímo antithesí skutečné komunity.

Privatizací veřejného prostoru ve formě aut pokračuje eroze čtvrtí a komunit, které definují metropoli. Schéma silnic, obchodní "parky", nákupní centra - to vše přispívá k dezintegraci komunity a zplošťování lokality. Všechno se stává všude stejným. Komunita se stává komoditou - nákupním centrem uměle utišovaným a pod neustálým dohledem. Touha po komunitě se pak naplňuje jinde prostřednictvím podívané, prodávané nám jako napodobenina. "Ulice" nebo náměstí v televizních mýdlových operách napodobují sféru, kterou beton a kapitalismus ničí. Skutečná ulice je, v tomto scénáři, sterilní. Místo skrze které se pohybujeme a nikoli místo v kterém bychom žili. Existuje jen jako prostředek pro něco jiného - ať už je to výloha obchodu, billboard nebo benzínová pumpa.

Zachránit to, co zbylo z veřejné sféry, rozšířit a transformovat tuto sféru z prodávaného a stále více prodávanějšího prostoru na společný, volný prostor - učinit z kontrolované lokality lokální kontrolu - to je fundamentální vize znovudobytí a obnovení ulic - reclaiming the streets. Logika této vize v sobě zahrnuje nejen skoncování s vládou aut a znovuvytvoření komunity, ale také osvobození ulic od širší vlády hierarchie a dominance. Od ekonomického, etnického a gender útlaku. Od konzumerismu, dohledu, reklamy a tvorby zisků, které redukují jak lidi tak i planetu na prodejné objekty.

Street party jako veřejný mítink

To, že městský prostor v současnosti přenechaný dopravě a obchodu lze přetransformovat na festivalové místo, "pláž" nebo "prales" je zřejmé. Ale rovněž důležité je, že potenciál tohoto prostoru lze využít pro autentickou politiku. Pro zotavení veřejné sféry, kde se jedinci, uvědomující si svůj potenciál a svoji sílu, mohou společně setkávat, aby kolektivně spravovali společenské záležitosti. Bez této komunální sféry, definované zde jako "ulice", nemůže existovat žádná skutečná komunita. Bez této sféry se komunita snadno stotožní s národním státem a politika - samosprávné řízení komunity - je zredukována na praktikování umění vládnout.

Street party ,v teorii, podněcuje k rozpuštění centralizovaných mocenských struktur ve prospěch sítě samosprávných lokalit. Street party se lehce může vyvinout ve veřejný mítink nebo komunitní shromáždění, které pracuje v opozici ke státu; směrem k převzetí přímé kontroly nad svou lokalitou a poskytující všem stejný hlas při rozhodování. Zahrnutím a zapojením se do dalších bojů; přičleněním dalších lokálních spolků, klubů, nájemníků, pracovních a komunitních skupin; pomáháním dalším s organizací street parties, které obcházejí oficiální kanály: tím vším rozšiřujeme praxi přímé akce a ukazujeme, že podobná politika je možná. V praxi se už takové věci odehrávají, ale bez pochopení toho, kam si přejeme, aby street party směřovala. Pro "autoritu" se tak stává až příliš snadné formu street party kooptovat do systému nebo rozvrátit.

Participační "párty" nebo "pouliční" mítinky by mohly být reálným cílem pro budoucí street party. Taková budoucí street party by mohla být událostí, která přesahuje dočasnou oslavu vlastní autonomie a pokládá základy pro permanentní sociální svobodu. Diskusní arény, rozhodovací orgány, delegáti s mandátem kteří by navštívili jiné parties; zkrátka zformování "politických orgánů", to vše by se mohlo stát uvnitř širšího rámce street party. Podobné participační komunity byly v tradiční anarchistické teorii nazývány komunami. Založeny na samosprávě prostřednictvím shromáždění tváří v tvář a zdola iniciovaných a často pouličních, představovaly ve veřejné politice konečnou autoritu. Propojeny pomocí koordinace na bázi konfederace vytvářely Komunu komun, která, v překladu do současné terminologie, znamená cosi jako Síť sítí, nebo také Street party street parties. Je zejmé, že taková Street party by mohla směřovat k podkopání centralizovaného státu a vládních struktur ustavením duální moci v přímé opozici k nim.

Street party street parties

"Revoluční momenty jsou karnevaly v kterých jednotlivý život oslavuje své sjednocení s obrozenou společností", napsal Raoul Vaneigm.(8) Street party lze číst jako situ-esque, jako obrácení tohoto výroku: jako pokus udělat karneval revolučním momentem. Umístěním toho "co by mohlo být" do dráhy toho "co je" a oslavováním "tady a teď" na cestě za tím "tam a později", posiluje naděje na uskutečnění možné radikální změny. Neustálé vynořování se street parties po celé Británii a stále častěji i v jiných zemích ukazuje, že touha po této změně se neomezuje jen na ekonomickou rovnost, na skoncování s nespravedlností nebo na zajištění přežití. Je to rozpínavá touha po svobodě, kreativitě; touha po tom skutečně žít. A tato touha je, vzhledem k současnému společenskému řádu, revoluční.

Takže když čtyři z pěti lidí na Západě žijí ve městě, když dvě třetiny světové populace sdílejí společný prostor s dopravními tepnami, potom to bude:

"Na ulici, kde musí dojít k rozpuštění moci: protože ulice, kde se každodenní život snáší, trpí a rozpadá a kde se moc konfrontuje a kde se s mocí bojuje, musí být přeměněna na doménu, kde se každodenní život s radostí prožívá, vytváří a živí."(9)

Se Street party je třeba začít rekonstruovat geografii každodenního života, znovu si přivlastnit veřejnou sféru; znovu objevit ulice a pokusit se je osvobodit. Být na "street party" znamená pokusit se zachránit komunalitu před jejím rozpytváním na stole kapitalismu; postavit se volnému trhu s vizí svobodné společnosti. Tato vize, kterou street party ztělesňuje, je kolektivní imaginace v praxi. Radikálně rozpouští politické, kulturní, sociální a ekonomická rozdělení v utopickém výrazu. V utopii definované nikoli jako "neskutečné místo", ale jako tady a teď.

Konečná Street party - Street party street parties- je street party, kde každá osoba v každé ulici v každé vesnici, městečku a městě, se přidá k ostatním v odmítnutí kapitalismu a s ním spojenými vykořisťováním a rozdíly. Ve skutečném odmítnutí veškeré hierarchie nadvlády, osvojujíce si namísto toho ekologickou vizi vzájemné pomoci, svobody, komplementarity a sounáležitosti. Když jsou ulice autentickou sociální sférou pro participační politiku založenou na vlastní aktivitě a přímé akci. Když kooperace a solidarita jsou sociální praxí společnosti. Když "street party" pomáhá dosáhnout možného a rozpouští se v takové budoucnosti, pak můžeme začít...

"Nejdříve lidé zastaví a převrhnou vozidla na jejich cestě…tady se pomstí dopravě tím, že jí rozloží na její inertní původní elementy. Pak integrují tyto vraky, které vytvořili, do rostoucích barikád; tyto izolované neoduševnělé elementy budou různě kombinovat do nových vitálních uměleckých a politických forem. Davy osamělých, které tvoří moderní město, se na jeden zářivý moment dají dohromady v setkání nového druhu, aby utvořili lid. "Ulice patří lidem": ti se chopí kontroly základních prvků města a udělají si ho podle svého."(10)

Poznámky:
1. Leták Reclaim the Streets
2. "Nesmrtelnost", Milan Kundera (Faber and Faber, London 1991) - str.271
3. Reclaim the Streets Agit-Prop (distribuovaný na M41 Street Party, 13.července 1996)
4. Leták "Co jsou Reclaim the Streets?"
5. Srovnejte rozdíly v triviálních případech, které však vše lépe osvětlí. "Ulice pro motorová vozidla", to nezní příliš dobře, že? "Dům uprostřed naší silnice", to také není o moc lepší. Porovnejte třeba také "Práce na silnici" a "Práce na ulici".
6. "Reclaim the streets" mají umožnit transformaci starého do nového. V tomto kontextu je hnutí proti silnicím zároveň hnutím pro ulice. Boj proti ničení "přírody" je také zároveň bojem za společnost s humánním rozměrem fungující na principu tváří v tvář, za společnost, která je v harmonii s přirozeným okolím.
7. Leták na Street Party II: Hněv proti stroji/systému - Sobota 23.července 1995
8. "The Revolution of Everyday Life" od Raoula Vaneigema
9. "Post-Scarity Anarchism" od Murray Bookchina (1971)
10. "All That Is Solid Melts into Air" od Marshala Bermana (1982) - citováno "A Shout in the Street" od Petera Jukese (1990)