V září čeká Českou republiku výroční zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Do Prahy se sjede téměř dvacet tisíc delegátů z řad finančníků, podnikatelů a novinářů. Magistrát a policie se předhánějí v odhadech počtu demonstrantů, kteří do Prahy přijedou, aby upozornili na stinné stránky činnosti těchto dvou institucí, prezentovali odlišný názor na dopady ekonomické globalizace a pokusili se přesvědčit veřejnost o nutnosti zodpovědnějšího přístupu ke světu.
 

Historie Mezinárodního měnového fondu a Světové banky
Mezinárodní měnový fond (MMF) a Světová banka (SB) vznikly jako nástroje k formování poválečné ekonomiky v roce 1944 spolu s Všeobecnou dohodou o clech a obchodu (GATT) v americkém městečku Bretton Wood. Světová banka měla původně zajistit obnovu poválečné Evropy, nakonec se však ukázal daleko účinnějším Marshallův plán. Přeměnila se tedy na instituci poskytující půjčky státům na realizaci velkých projektů. Jedním z nejvlivnějších mužů v historii SB byl Robert Strange McNamara, který stál v jejím čele od roku 1968 do roku 1981. Proslavil se již v předchozí funkci ministra obrany USA, když veřejně pochválil Dow Chemical Company za výrobu napalmu. Mezinárodní měnový fond měl poskytovat dočasnou podporu zemím, které neměly dostatek konvertibilní měny. Během následujících let se však přeorientoval na poskytování dlouhodobých úvěrů, jimiž jsou potom dlužníci připoutáváni k MMF a nuceni si od něj nechat určovat domácí politiku. Například 24 zemí dluží fondu déle než třicet let a 4 z nich od války skoro nepřetržitě.
 

Mezinárodní měnový fond
Hlavním nástrojem věřitelských zemí Severu (USA, západní Evropa, Japonsko...) při "řešení" problémů vysoce zadlužených rozvojových zemí se staly tzv. programy strukturálního přizpůsobení (SAPs), které MMF předepisuje zemím požadujícím další půjčky či prominutí dluhu. Záměrem SAPs je dosažení maximální liberalizace a otevření trhu a orientace národního hospodářství na export za každou cenu. K typickým reformním opatřením patří: devalvace národní měny, liberalizace cen a pohybu zboží i kapitálu, snižování veřejných výdajů, privatizace státních podniků a služeb a současně reformy na trhu práce, které mají vést k zastavení růstu mezd, snížení minimální mzdy a omezení činnosti odborů. Většinou se ale ukázalo, že vynucené deregulace značnou část obyvatelstva ještě více zbídačují - snižují se mzdy a redukuje se počet pracovních míst. Největší zátěž padá na ženy a děti. V rámci úspor se snižují veřejné výdaje na školství, zdravotnictví a sociální oblast. Zavedení poplatků ve školství a zdravotnictví znamená pro mnohé prakticky zamezení přístupu k těmto službám. Tím se zhoršují všechny zdravotní ukazatele a klesá úroveň vzdělanosti a posléze šance na jakýkoli budoucí rozvoj.

Jako příklad může posloužit Nigérie: v roce 1978 měla dluh 5 miliard dolarů, v roce 2000 už 30 miliard, mezitím splatila 20 miliard. Ročně splácí 3,6 miliardy dolarů, na boj proti chudobě však vydává pouze 100 milionů dolarů. 70 % obyvatel žije pod hranicí bídy, vypočítané na 1 dolar na den. Na splácení zahraničních dluhů vydává Nigérie v přepočtu na jednoho obyvatele desetkrát víc než na zdravotnictví, přitom zvlášť v subsaharské Africe je vinou pandemie AIDS situace tragická.

Další africká země Zambie se podrobila počátkem 80. let programu strukturálního přizpůsobení stanovenému MMF. V letech 1990 - 1993 vynaložila zambijská vláda 37 milionů dolarů na základní vzdělání, zároveň však zaplatila 1,3 miliardy dolarů ve formě dlužních splátek. Mezi lety 1985 - 1995 klesla očekávaná délka života při narození z 52 na 48 let. Během stejného časové období vzrostla úmrtnost u dětí do 5 let z 13,5 % na 20,3 % a chronická podvýživa u dětí mladších 5 let ze 40 % na 53 %. Podle údajů Světové banky žije 80 % Zambijců v absolutní chudobě.

Mnoho zemí, jež podstupují SAPs, je bohatých na lesy. Snaha o rychlé získání zahraniční měny tak vede k zesílenému odlesňování. Kamerunu MMF "poradil" snížit vývozní daně, což spolu s devalvací měny v roce 1995 výrazně zlevnilo export dřeva. Výsledkem je boom těžařských firem a zvýšení vývozu dřeva o 50 %. Intenzivní těžba dnes ohrožuje 14 milionů hektarů kamerunských deštných pralesů a ekosystémy 40 kriticky ohrožených živočišných druhů.

Guyana v rámci SAPs v 80. letech přistoupila k velkokapacitní těžbě provozované zahraničními společnostmi. To vedlo ke znečištění řek, úbytku populací ryb a odlesňování. Právě v Guyaně došlo v roce 1995 k světoznámé katastrofě, kdy protržení hráze odkaliště zlatého dolu způsobilo únik kyanidu do přítoku řeky Essequiby, nejdůležitější řeky v zemi. V Guayaně dnes působí 32 zahraničních těžařských společností a velkokapacitní těžba je povolena na neuvěřitelných 10 % rozlohy země.
 

Světová banka
Světová banka často půjčuje průmyslovým obchodním společnostem, které jsou v rozvojových zemích původci vážného poškozování životního prostředí i lidských práv. Takovým je i projekt na výstavbu ropovodu z Čadu do Kamerunu. Finanční pomoc Světové banky má získat čadská a kamerunská vláda a mezinárodní konsorcium ropných společností, jehož členy jsou americké společnosti ExxonMobil a Chevron a malajiská společnost Petrobras. Podporu banka schválila v době, kdy vyšlo najevo, že čadská vládní vojska a úředníci vyhrožují každému, kdo se postaví proti těžbě ropy, popravou. Masakry stovek obyvatel Čadu v letech 1997 a 1998 v oblasti, kde se má těžit ropa, dodnes nikdo nevyšetřil. Vláda v Kamerunu patří k jedné z nejzkorumpovanějších na světě a nevyhýbá se ani represivním zásahům proti civilnímu obyvatelstvu. Projekt počítá s výstavbou 1040 km dlouhého ropovodu, který povede přes oba státy k terminálu na pobřeží Atlantského oceánu, a s provedením tříset ropných vrtů, z nichž se bude čerpat až 225 000 barelů ropy denně. Ropovod má protínat zemědělské oblasti i deštné pralesy. Kontrakt ve své dnešní podobě zbavuje ropné společnosti odpovědnosti v případě havárie.

Projekt omezení chudoby v západní Číně, který předpokládal přesídlení 60 tisíc rolníků z oblastí postižených dlouhodobým suchem na úrodnější území, tradičně obývaná tibetským etnikem. Jednalo se o kontroverzní projekt z hlediska dodržování lidských práv, proti kterému se zvedla vlna odporu mezi tibetskými exilovými iniciativami. Ty se obávaly zejména toho, že by přispěl k urychlení přesunu etnických Číňanů na tradiční tibetské území. Spolu s dalším oslabením tibetské menšiny by ohrozil tradiční životní styl starousedlíků. Světová banka při projednávání porušila svá vlastní pravidla v sedmi z deseti případů, zejména politiku přístupu k domorodým obyvatelům, přesídlování a posuzování dopadů na životní prostředí. Po mezinárodních protestech Čína prohlásila, že si projekt uskuteční na vlastní náklady. 

Zastavit se podařilo projekt rekonstrukce letiště uprostřed litevského národního parku Kurská kosa. Rekonstrukce a modernizace letiště financovaná Světovou bankou byla zahájena v roce 1998 s cílem rozšířit zastaralou přistávací plochu tak, aby mohla přijímat i mezinárodní lety. Podle odborníků by rozšíření letiště znamenalo vážné porušení krajiny Kurské kosy a v důsledku jeho provozu by navíc zmizelo mnoho cenných oblastí celého ekosystému. Po více než roce intenzivních kampaní vedených litevskými ekologickými organizacemi ministerstvo životního prostředí stavbu přerušilo. 

S praktikami Světové banky jsme se mohli setkat i u nás. Navzdory prohlášení, že nepodporuje jadernou energetiku, schválila v roce 1992 půjčku Českým energetickým závodům ve výši 246 milionů dolarů. Deklarovaným cílem bylo snížit dopady výroby elektřiny v zastaralých hnědouhelných elektrárnách. Dva z pěti projektů, na něž byla půjčka použita, pak posloužily k financování dostavby jaderné elektrárny Temelín. Přitom ještě v témže roce radila Světová banka české vládě, aby se stavbou Temelína nepokračovala.

Světová banka také nechvalně proslula podporou těch nejbrutálnějších diktatur. Mezi její prominentní klienty patřily Marcosovy Filipíny, Chile Augusto Pinocheta, Jihoafrická republika, Suhartova Indonésie, Čína, junty v Argentině, Uruguayi i Brazílii. V roce 1979 například rozdělila plnou třetinu půjček mezi patnáct vlád řazených mezi nejrepresivnější režimy světa. Banka financovala drastické přesídlovací projekty v Etiopii sužované hladomorem a diktaturou Mengistu Haile Mariama. Jedním z největších zákazníků v historii banky bylo Ceaušeskovo Rumunsko.

Téměř polovina bankou financovaných projektů nepřináší očekávané výsledky. Projekty SB zaměřené na redukci chudoby byly nejméně úspěšné ze všech. Po dvacetileté činnosti v této oblasti lze tedy konstatovat, že právě zmírňování chudoby, kterým banka ospravedlňuje svou činnost především, je jednou z nejslabších stránek. Místní rozvojový potenciál je oslabován se zvyšující se závislostí zemí na globální ekonomice a rostoucími úroky z úroků nikdy nesplatitelných půjček. Spirála dluhů se roztáčí - jestliže zadlužení činilo v roce 1975 60 miliard USD, v roce 1999 to bylo již neuvěřitelných 706 miliard. Země třetího světa přitom každým rokem odvádějí jenom na splátkách úroků z úroků 123 miliard USD. Původní dluhy tak byly již několikrát splaceny.
 

Zářijové zasedání MMF a SB v Praze
Řadu otázek a pochybností nevyvolává jen samotná existence obou institucí, ale i jejich pražské zasedání ve dnech 26. - 28. září. Výdaje na uspořádání summitu MMF a SB se z původně plánovaných 600 milionů korun zvedly na 850 milionů v březnu 2000 a jen o měsíc později na 935 milionů. O dalším zvýšení (až na 1,2 miliardy) se dále uvažuje. Z toho plynulo 600 milionů z veřejných zdrojů - 350 milionů ze státního rozpočtu a 250 milionů z půjčky ČNB. Samotná oprava Paláce kultury vyšla na 2,8 miliardy korun, za jejichž půjčení se zaručil stát a hlavní město. Pokud si Kongresové centrum do patnácti let na splátky dluhu nevydělá, uhradí i tuto částku občané ze svých daní. Na nátlak washingtonského sekretariátu MMF a SB uvolnilo ministerstvo financí 5,5 milionů korun na uspořádání "osvětových" přednášek na středních školách, které mají za cíl odradit studenty od účasti na protestních akcích.

Organizátoři se ovšem potýkají kromě nedostatku peněz i s jinými problémy. Mezi ty nejzávažnější patří otázka, jak bez závažnějších komplikací zabezpečit dvacetitisícové elitě finančníků z celého světa klidný pohyb po Praze. Hladkému průběhu zasedání tak mají napomoci opakované výzvy k tomu, aby hlavní město jeho obyvatelé raději na dobu summitu opustili (k čemuž směřují i mimořádné školní prázdniny). Pro finančníky budou určeny také zvláštní jízdní pruhy, po nichž se bude prohánět 238 luxusních automobilů, 40 vozů střední třídy a 30 minibusů, které mají zdarma zajišťovat dopravu významných účastníků zasedání z hotelů do Kongresového centra a na "doprovodné kulturní události". 

Pražské zasedání MMF a SB není ale jen o penězích a o dopravních omezeních. Obvodní úřady jednotlivých městských částí zakazují nahlášené demonstrace, většinou z naprosto banálních důvodů. Policie už měsíce dopředu stupňuje represi vůči lidem a organizacím, jejichž účast se na zářijových protestech očekává. Větší část médií rozjela hysterickou kampaň, v níž se už dopředu označují demonstranti za "zfetovalé a podnapilé násilníky, ničící vše, co jim přijde pod ruku", vypouštějí se fámy o náborářích obcházejících střední školy a nabízejících za účast na demonstraci finanční úhradu, mluví se o "bouchačích z celého světa", kteří se v září mají sjet do Prahy. Státní byrokracie, policie a média mají před zasedáním MMF a SB společný cíl: odvrátit pozornost od kritiky MMF a SB kriminalizováním odpůrců těchto dvou institucí.
 

Co by se mělo změnit?
Navzdory mnohým reformám a změnám politiky SB a MMF se všichni její kritici shodují v názoru, že současný stav není udržitelný. V jejich řadách existují dva proudy - jeden, který se zaměřuje na prosazování důsledných reforem, a druhý, který je přesvědčen, že Světová banka a Mezinárodní měnový fond jsou nereformovatelné a je třeba je zrušit a spolu s nimi i nespravedlivý globální ekonomický systém. Namísto současných institucí je třeba hledat jiné, přijatelnější alternativy.

Zastánci reforem i úplného zrušení MMF a Světové banky se však shodují na nutnosti naprostého a totálního oddlužení těch nejchudších, vysoce zadlužených zemí. Celosvětové prominutí dluhů by mělo osvobodit chudé země od zátěže neúnosných dluhů, které tyto země mají u zemí Severu, mezinárodních finančních institucí, jako je MMF a Světová banka, a u soukromých bank. Dále by mělo zamezit nepřiměřeně vysokému transferu omezených zdrojů z chudých částí světa do bohatých a v neposlední řadě zabránit hospodářskému a sociálnímu rozpadu těchto zemí. V případě států, u kterých je riziko, že ačkoliv jim budou dluhy prominuty, budou příjmy z daní zneužívány pro soukromé výdaje vládnoucích elit nebo na podporu velkých armád, mělo by být prominutí vázáno jistými podmínkami.