V roce 1899 opouští Henry Ford dobře placené místo v Edisonově společnosti, aby na svoje riziko a nebezpečí založil první podnik na výrobu automobilů.

S dramatickou střídmostí zaznamenává, že toto rozhodnutí se mohlo zdát opovážlivé, protože v té době, na přelomu století, "nebyl o automobily zájem". Neuvěřitelná věta, přiznání století!

Ford to všechno během desetiletí od základu změní. To znamená, že změní samotnou povahu potřeb západního člověka a obzvlášť vědomí, které člověk o svých potřebách má. A to tak, že na první místo posune tu nejumělejší potřebu ze všech a poslední řadě přicházejících v celé historii našich snů. Podívejme se na zápletku.

Aby napravil nedostatek zájmů, či zlomil "odpor veřejnosti ke stroji", vymyslí velký, skutečný a jediný prostředek, jak vytvořit potřebu tam kde není: reklamu, jak se tehdy začíná říkat.

Ve své první reklamní brožuře nechá napsat: "Auto vás může dovést kamkoliv, kam jen budete chtít..., aby jste mohli nechat odpočívat svůj mozek při dlouhých procházkách na čerstvém vzduchu a osvěžily plíce posilňujícím lékem: čistým vzduchem."

V roce 1910 předvede model T, sice ne velmi pěkný, ale lehko opravitelný, který potom tvrdohlavě prosazuje šestnáct roků bez jakékoliv změny, dokonce i ve stále stejné barvě. S postupným zvyšováním výroby umělých potřeb vytvořených reklamou nepřestane mimochodem Ford snižovat jeho cenu (Hitlerův Volkswagen se řídí stejnou myšlenkou). V roce 1909 prodává 18 tisíc automobilů, v roce 1919 již téměř 1 milion a v roce 1924 je to 7 tisíc denně. Dnes vyrábějí Spojené státy 12 milionů aut ročně.

Když se naplní jeho dny a Henry Ford v roku 1947 jako miliardář umírá, společnosti General Motors a Ford Motor Company jsou dvěmi největšími světovými firmami. Automobilový průmysl starý sotva půl století, rozkvétá a určuje světový vývoj všech ostatních průmyslových odvětví.

Zrodil se z fantazie pubertálního tvora fascinovaného představou jet si jen tak po venkovských cestách "kamkoliv se vám zachce" za volantem "cestovního vozu", který by poslouchal jen jeho nálady, zatímco lokomotiva jedoucí po "okované cestě" postavené jednou a pro vždy pro koleje, se zdá být skutečným symbolem omezení.

Zatímco auto mělo sloužit k úniku, jeho první cesta vede do kanceláře a do továrny. Mělo "osvěžit plíce", ale ono je znečišťuje a působí rakovinu. Mělo dovolit rychlou jízdu a přitom jde, v zacpaných centrech velkoměst, které otravuje svými splodinami, rychlostí čtyř kilometrů za hodinu, tedy rychlostí klidné chůze chodce.

Mělo osvobozovat a zotročuje. Ivan Illich vypočítal, že průměrný Američan, který najezdí svých 10 tisíc kilometrů ročně tak na to, aby vůbec zaplatil své auto, benzín, garáž, opravy a daně, musí tomu ze svých pracovních dní věnovat tolik, že jeho 10 tisíc km mu nakonec zabere 1 700 hodin jeho pracovní doby, což vlastně znamená průměrnou rychlost 6 km za hodinu!

Když se někdy chci dostat skutečně rychle, nebo když chci jenom svobodně snít, právě tehdy použiji vlak. Ve vlaku čtu, jím, spím, můžu chodit, dívat se co se děje, zavřít oči, meditovat podle chuti. Za volantem nic podobného nemůžu, to co můžu číst jsou číslice, reklamní panely, rady a příkazy dopravní policie. Když jím, tak potom sendvič a jednou rukou. Když sním, surově mě probudí zvuk klaksonu. Když usnu, tak navždy. Namísto osvobození, o kterém sníval Ford, přijali jsme zotročení v rytmu stroje a také soupeření- rychlost, móda a cena - které zvýrazňují ty nejantisociálnější rysy naší společnosti. Jezdit rychleji než ostatní, anebo jezdit rychle samo o sobě poskytuje impotentům v intelektu, sexu a citu už od osmnácti let mocné prostředky, jak se mstít na odpočinku bezpečnosti ostatních. Jízda sama o sobě se stává cílem a tato potřeba, o které víme, že je zcela umělá, promrhala za dobu kratší než půl století náš každodenní život a státní rozpočet.

Denis Rougemont (filosof a esejista 1906-1985), 1977