Heslo naprostého zničení umění jako činnosti vyhrazené odborníkům a předurčené k realizaci trvalých výtvorů se objevilo současně s heslem rozšíření tvořivosti. Pojem "umělecká dílna" podlehl devalvaci a postavení umělce v rámci koncepce alternativní kultury bylo degradováno. Umění a umělecká činnost jako podstatná část zpochybněné kultury muselo být rovněž zpochybněno. Destrukce se projevila výrazně dokonce i uvnitře samotného umění. Tyto tendence charakterizuje Stefan Morawski ve své knize Umění a anarchismus, když mluví o Jeanu Dubuffetovi vnesl do tradice anarchistického myšlení nový pohled- místo rozrušování umění v budoucnosti navrhuje zničit je zcela už dnes, protože jeho protiodcizujícíc charakter je jen zdánlivý."

Radikální změna kultury vyžaduje "odložení" jejího jazyka, celé hierarchie hodnot, příkladů jednání, ale i odmítnutí umění, které se obvykle stává popřením světa stereotypů, donucení a zdánlivosti. "Poslední návrhy jdou v duchu bezvýhradného, nedialektického vyloučení kultury jako pouhého souhrnu intitucí a stereotypů. Intelektuálové-revolucionáři se musí zřeknout svého dosavadního statu, projít tréninkem destrukce a "odmagnetizovat mozky", píše Stefan Morawski.

V koncepci společenských změn formulovaných alternativními pospolitostmi se věnuje pozornost nutnému návratu k prvotnímu významu umění a jeho místě v životě. Umění, kreativnost je formou existence člověka ve svět, prvkem každodennosti, jedním z aspektů aktivity smšrované na vnějšek a zahrnující různé oblasti skutečnosti a ne druhem zvláštní, sváteční činnosti, bez níž bychom se vlastně mohli dokonale obejít. Toto začlenění umělecké tvorby do každodenního života stírá rozdíl mezi tvůrci a konzumenty, vyvrací hodnotu profesionalizace a umělecké činnosti a míří proti komercionalizaci umění. "Umění není činností jednotlivce pro celek, ale společnou sponátnní činností", prohlásil John Cage.

V souladu s tímto pohledem je zpochybňováno i rozdělení, či spíše oddělení práce, tvorby, produktivnosti a umění. Toto rozdělení je umělé, způsobené odcizením práce a zpředmětněním, ale nepramení z podstaty těchto dvou druhů lidské aktivity. Toto rozdělení je spjato s dalším, pro kulturu i osobnost stejně nebezpečným rozdělováním na pracovní dobu, ztotožňovanou se sférou nutnosti a donucení, na volný čas. "V době, kdy jsou základní životní potřeby uspokojovány uměle vyrobeným strojem komerční produkce, je kultura chápána jako produkt a aktivita volného času. Výsledkem je samozřejmě ochuzení a neautentičnost, licoměrnost kultury a oslabení umění (...). Kultura, má-li být opravdová, musí být výsledkem toho, co právě děláme, abychom žili, ne něčím přidávaným k životu jako kostka cukru." Tento názor se shoduje s jinak formulovanou výpovědí E.Gilla: "Umělec není zvláštním druhem člověka, ale každý člověk je zvláštním druhem umělce."

Úvahy o situaci umění vyjadřované z ideových pozic alternativních pospolitostí vedou k závěru, že autentická tvorba je možná jedině v podmínkách změny klutury jako celku, a ne pouhým zpochybněním některých jejích prvků. Symboly, ideje, obrazy světa, prostě celý soubor představ, které fungují v této kultuře, totiž neodpovídá na otázky pro člověka nejdůležitější, ale dává hned na všechno hotovou, zdánlivou odpověď. Umění je pohlcováno, vtahováno do mechanismu výstavby a zachování světa zdání. Je tudíž nezbytné obrátit se od umění k tvorbě nástrojů umožňujících vyčíst nejjednodušší pravdy, ukryté za závoji falešných jazyků. A v těchto pravdách najít ztracený smysl, základ tvůrčího života, realizujího plně lidské možnosti.

Z knihy Aldona Jawlowska:Více než divadlo, PIW (Varšava 1988)