<< zpět    verze pro tisk

ULICE LIDEM !
NEŽ VYRAZÍTE NA STREET PARTY...

Než vyrazíte na street party...
nejde totiž jen o zábavu

"Jsou to ulice, kde musí dojít k rozpuštění Moci: protože je to ulice, kde se každodenní život snáší, trpí a rozpadá, a kde je Moc konfrontována, kde se s Mocí bojuje. Jsou to tedy právě ulice, tento veřejný prostor, který je potřeba přeměnit na doménu, kde se každodenní život s radostí prožívá, vytváří a živí, na oblast, kde se tváří v tvář ostatním lidem rodí a poznává lidská svoboda."

Předtím, než vyrazíte na street party, stojí za to věnovat trošku času přemýšlení, o čem tato akce je. Nejde ani o "Mejdan v ulicích", jak v jedné své písničce zpívá o Global street party skupina Plexis. A nejde ani o akci, kde se "mládež veřejně oddává drogám", jak v jedné své zprávě uvádí protiextremistické oddělení policie ČR. Street party konfrontuje systém a jeho hierarchie, privilegia a nesmyslné zákazy, vnáší život do ulic a pobízí k aktivitě. Street party je tudíž politická akce a jako taková přitahuje pozornost hlídacích psů kapitalismu - masmédií a represe policie.
Když po minulých street parties v letech 1998 a 1999 zaplnily tisíce lidí ulice, masmédia a politici prohlašovali: mladí se přišli především pobavit, vždyť ani nevěděli, proti čemu protestují. Možná měli pravdu…ale vždyť ani voliči nevědí, koho volí a sami politici nejsou často schopni zodpovědět na ty nejzákladnější otázky svým voličům. Jenže my tu nejsme od toho, abychom ovládali nevědomé davy, ani abychom po hřbetech lidí vyšplhali do privilegovaných pozic. Chceme samosprávu, přímou demokracii, svobodu a to vyžaduje informovanost a kritický rozum. Nechceme Vás poučovat. Tato příručka vám chce přinést informace a podněty k zamyšlení, inspirovat vás k aktivitě a být malým krůčkem k sociální změně.

Ulice - veřejný prostor aneb tam, kde je život

"Během dvaceti let se změnily staré a nové části Mexico City. Tehdy byly ulice ve starých částech města opravdu veřejné. Někteří lidé seděli na ulici a prodávali zeleninu a charcoal. Jiní si vynesli na ulici křesla a prodávali tequillu. Další se zase setkávali, aby rozhodovali o novém starostovi čtvrti nebo aby si dohodli cenu osla. Jiní vedli své naložené soumary skrze dav lidí, zatímco další se vezli v sedle. Děti si hrály na ulici, na zemi a přesto přese všechno lidé mohli používat ulici k tomu, aby se dostali z jednoho místa na druhé. Takové ulice nebyly stavěny pro lidi. Jako skutečně veřejné, byly tyto ulice výsledkem toho, že na nich žili lidé a vytvořili si obyvatelný prostor. Obydlí, která byla spojena ulicemi, nebyly privátní domy v moderním slova smyslu - tedy jakési garáže pro noční uložení pracujících. Práh stále rozděloval dvě životní sféry - intimní a veřejnou. Ale ani domy v intimním, ani ve veřejném významu nepřežily ekonomický rozvoj. V nových částech Mexico City již ulice nepatří lidem. Nyní jsou pro auta, náklaďáky, taxíky nebo autobusy. Lidé nejsou příliš tolerováni, pokud zrovna nejdou na zastávku autobusu. Kdyby se lidé zastavili nebo dokonce sedli na ulici, stali by se překážkou v dopravě a ohrozili by svůj život. Ulice byly degradovány z obecního prostranství na pouhý prostředek k cirkulaci vozidel."

(Ivan Illich, spisovatel)

Podobně jako stále větší množství lidí na světě svůj každodenní život prožíváme či spíše přežíváme ve městě. Na svých cestách do školy, do práce, za zábavou, za kulturou, za přáteli - neustále jsme nuceni pohybovat se v ulicích měst. A nikoli nadarmo se říká: "Jaké jsou ulice takové je i město. Jestliže jsou ulice zajímavé, je zajímavé i město." Ale jaké jsou ulice měst? Ne. Ptejme se nejprve jaké by měly být.
Ulice mají být hlavními veřejnými prostory ve městě, jeho nejživějšími součástmi. Místem lidského pohybu, živým místem, kde se lidé mohou střetávat, scházet se s přáteli, komunikovat, nacházet nové inspirace při různých slavnostech, festivalech, představeních, mítincích či shromážděních. Místem, kde se člověk setkává tváří v tvář s druhými lidmi, kdy si zpochybňuje své malé ortodoxie a v neustálé veřejné debatě, při které používá a tříbí jazyk, si vytváří úctu k oponentovi, a kde se tak rodí a vytváří lidská svoboda, svoboda společenská a nikoli chtivý egoismus zakrývaný rouškou "individuální svobody". Ulice svým otevřeným prostorem jsou tak neformálním základem pro skutečnou přímou demokracii, jakožto participaci lidí na věcech veřejných.
Od vzniku měst byly ulice koncipovány pro lidi, pro pěší pohyb, pro lidský rozměr - všude bylo blízko. Jen se podívejte na stará centra většiny měst s jejich úzkými uličkami a malými náměstími. Od počátku vzniku měst se v ulicích potulovaly davy lidí, které si možná intuitivně, možná nevědomě uvědomovaly, že život mezi budovami, život ve veřejném prostoru, v ulicích, je potencionálně sebepodpůrný proces. Každá lidská aktivita je výzvou ostatním, aby se přidali buď přímo účastí nebo prožíváním toho, co dělají ostatní. Tak se jednotlivci nebo události mohou vzájemně ovlivňovat a stimulovat. Tak se rodí proces aktivity.
Davy lidí v ulicích, které se mohly rychle zformovat do nezávisle jednající revoluční entity anebo naopak být zformovány do lúzy, fašistické hordy anebo bolševického "proletariátu", byly mocnými podle toho střídavě potlačovány anebo naopak pomocí kontroly podněcovány. Ale teprve moderní doba liberálního kapitalismu přišla s uzavíráním veřejného prostranství a s jeho komodifikací a privatizací.

Uzavírání a privatizace života

"Co je svou podstatou určeno lidskému styku a setkání, co tradice budovala a uznávala jako místo pobytu a styku lidí - ulice a náměstí, to všechno se dnes stává prostorem, odkud je lidské, humánní, občanské, veřejné, politické vyháněno. Tato místa ovládl transport, který degraduje, ponižuje, snižuje ulice a náměstí na průjezdové trasy, odkládací a parkovací plochy vozidel."

(Karel Kosík, filosof)

Již baron Haussman v 19.století pochopil, že urbanismus a městské plánování vůbec může hrát důležitou roli při obraně Moci a privilegií a tak nechal provést rozsáhlou asanaci Paříže, při níž byly zbourány čtvrtě s úzkými uličkami, v nichž mohli bouřící se dělníci v době nastupujícího kapitalismu tak snadno stavět barikády a nechal postavit rozsáhlé bulváry, po nichž mohla pohodlně mašírovat armáda se svými děly. Na konci 19.století se podobná asanace bohužel nevyhnula ani Praze, i když v tomto případě byly motivy spíše ryze komerční. Na počátku uzavírání veřejného prostoru stály nejrůznější vyhlášky a zákony, které pod rozmanitými záminkami hygieny, veřejného pořádku či estetiky vytlačovaly život z ulic do soukromí. A tak tyto vyhlášky zakazovaly například mytí zeleniny u obecních kašen, praní prádla v řece a podobně. To mělo dopady především na ženy, které se často na veřejných místech při těchto aktivitách sdružovaly. Liberální kapitalismus se svojí ideologií autonomního izolovaného jedince a pokryteckou měšťáckou morálku jako první z veřejného života a z veřejného prostranství vyhnal ženu. Muž přišel na řadu hned po ní. Vedle "politických" zákonů namířených přímo proti srocování dělníků v ulicích, tím největším nástrojem na privatizaci veřejného prostoru se na počátku 20.století začal stávat automobil. Automobilismus a urbanismus, které odrážely vládnoucí ideologii kapitalismu, začaly drolit města a separovat je. Jedno místo na bydlení, druhé na práci, třetí na zábavu, čtvrté na učení. Města se začala přetvářet podle potřeb automobilu a podle zájmů mocného průmyslu, který stál za jeho rozvojem - a ulice se začaly přetvářet na silnice. Vzdálenosti ve městě - a mezi lidmi - se prodlužovaly a k jejich překonání měl posloužit automobil.
Vyprázdnění ulic od lidí nastalo po druhé světové válce jak v privátním kapitalismu na Západě, tak i ve státním kapitalismu na Východě. Automobil a televize se staly konečnými triumfy liberálního kapitalismu s jeho pojetím "autonomního" atomizovaného jedince uzavřeného s rodinou ve státní sféře s blikající obrazovkou, který z ní vychází jednou za čtyři roky, aby se při volbách, v skrytu za plentou, stal na pár vteřin občanem. Ze života se stala podívaná a z lidí diváci. Ať již sledují život z okénka svého auta nebo v křesle na své obrazovce, již nejsou jeho přímými aktéry, ale je jim v různých podobách zprostředkováván. Davy lidí zmizely z ulic a s nimi zmizela i komunita. Od 50.let jsou kolektivní fantazie, které se zhmotňovaly v městském ovzduší a jeho veřejném prostoru, směrovány na dálnice mimo města do automobilů, v nichž každý sám může prožívat "své" fantazie z reklam a billboardů. Davy lidí v ulicích zmizely, aby si nadále neuvědomovaly svůj potenciál. Chodci se stali součástí proudu dopravy, který se nesmí zastavit, ale musí stále cirkulovat, protože cirkulace znamená více aut, více spáleného benzínu a to zvyšuje zisky, které zase přispívají ekonomickému růstu. Jedinec se stal součástí složitého a přísně reglementovaného systému, v němž druhé nevidí jako své potencionální partnery či spojence, ale jako překážku, která se mu v jeho rychlosti plete do cesty. Pro řidiče uzavřeného v kabině automobilu ztrácejí ostatní realitu a život za sklem mu ubíhá jako film na televizní obrazovce. Automobil i televize transformují realitu. Výsledkem je vyprázdněný veřejný prostor a zkušenosti a informace zprostředkovávané.
Veřejný prostor je zpátky prodáván za cenu automobilu, za cenu benzínu. Za cenu zisků pár a ztrát všech se ulice zaplnily hlukem, výfukovými plyny, auty, spěchem a stresem. Kdysi možná městský vzduch osvobozoval, dnes ale dusí. Ulice tím, že se vyprázdnily od života a lidských aktivit, staly se nebezpečnými prostory, kterým je třeba se vyhnout. Když vás nepřejede auto, tak vás v liduprázdné ulici přepadnou. A pro odcizené řidiče za sklem vozu, to bude jen další podívaná.

Stát vzkazuje: zmizte z ulic…a nešlapte na trávník

"Ulice jsou pro auta, ne pro lidi."

(Eva Brožová, tisková mluvčí Policie ČR, 17.5.1998, druhý den po Global street party)

Nicméně není to jen Kapitál, kdo vytlačuje lidi z veřejného prostoru a prodává jim ho zpátky v podobě zboží. Tam, kam nedosáhnou jeho chamtivé prsty, tam mu na pomoc spěchá jeho společník Státní byrokrat, který život v ulicích dusí stejně jako automobilový smog. Jak jsme se již zmínili, byl to i moderní národní stát, který se za pomoci vyhlášek a zákonů snažil získat kontrolu nad veřejným prostorem a to tak, že z něj vytlačil lidi z veřejné do privátní sféry. Tam se izolovaní a odcizení jednotlivci nebouří, nevzdorují, tam se neorganizují. I mocní jsou si totiž moc dobře vědomi potenciálu lidí v ulicích.
V rámci globalizace národní stát ztrácí čím dál tím více moci v sociální a ekonomické oblasti, ale o to více jí získává v té represivní. Zbývá mu tak už ta jediná role, kterou měl ale od svého zrození před pár sty lety, role soukromé ochranky financované z veřejných zdrojů. Není náhodou, že globalizaci ekonomickou doprovází i globalizace represe. Po celém vyspělém "demokratickém" světě se globalizují tvrdší represivní zákony, které postihují nejrozmanitější části každodenního života. Počínaje tvrdšími zákony znevýhodňujícími pracující přes zákony proti azylantům, proti užívání měkkých drog, proti graffiti a konče rozmanitými "antiteroristickými" zákony namířenými přímo proti politickým odpůrcům současného globálního kapitalismu. Ulice se zaplňují stále větším počtem policistů, kamerových systémů, ale sociální rozdíly se prohlubují a kriminalita roste.
Tvrdé represivní zákony dopadají i na oblast veřejného prostoru v ulicích. A tak se v skrytu před zraky veřejnosti v temných útrobách Ministerstva vnitra připravuje nový zákon o shromažďování, který by měl rázně skoncovat s jedním z významných výdobytků Velké listopadové sametové revoluce - se svobodou shromažďování. Státní byrokrati ve spolupráci s politiky "napříč politickým spektrem" a policií, se chystají dosud oznamovací režim změnit na režim povolovací. O svobodě shromažďovat se by nadále rozhodovali byrokrati na úřadech podle přání politiků u Moci a policistů u Obušku. A proto si také flexibilně rozšiřují důvody pro zákaz shromáždění a v zákoně nadále nespecifikované "důležité důvody". Pokud svoláte neoznámené shromáždění, dostanete pokutu až 30 000,-Kč a za opakování tohoto zločinu až jeden rok vězení. Pokud přijdete na shromáždění tak, že váš obličej nebude možné rozeznat v policejních videokamerách, dostanete pokutu až 15 000,-Kč. Jako svolavatel ponesete hmotnou zodpovědnost za škody, ke kterým dojde v průběhu shromáždění. Moc tak vysílá jasné poselství: zmizte z ulic do čtyř stěn svých králíkáren a našich nákupních center.
Mocenský aparát má dobrou paměť. Vždyť to všechno začalo tenkrát 17.listopadu na pražských ulicích "nepovolenou" demonstrací a zablokováním dopravy. Moc tenkrát ležela v ulicích. Bohužel se nerozpustila, ale sebrali ji ostří hoši z prognostického ústavu.
Na to, abyste se stali terči policejní represe státu, ale nemusíte demonstrovat v ulicích s anarchisty. Stačí, když si jen tak vyrazíte v Praze do parku. Magistrát hl.m.Prahy přijal vyhlášku, kterou vtipně nazval "o ochraně veřejné zeleně". Ten samý státní úřad, který tak usilovně nic nedělá s narůstající automobilovou dopravou, která je jednou z nejhustších v Evropě, teď jde na ochranu životního prostředí doslova od lesa. Vyhláška zakazuje v parcích jezdit na kolech, kolečkových bruslích, skateboardech, koloběžkách, koupat ve vodních nádržích. Na dodržování vyhlášky budou v parcích dohlížet městští policisté.

Co je street party ?

"Nechceme emancipovat lidi, chceme aby se lidi emancipovali sami."

(Errico Malatesta, italský anarchista)

"Poezii může tvořit každý nebo nikdo."

(Lautreamont, básník)

V devadesátých letech, kdy si stále více lidí uvědomovalo rozdíl mezi tím, co je a co by mohlo či spíše mělo být, se v Anglii zrodila jedna z forem boje o veřejný prostor, o ulice a náměstí. Z hnutí proti výstavbě nových dálnic se zrodilo Reclaim the Streets, uskupení a později hnutí, které se šíří po celém světě a s ním i fenomén street parties. K mobilizaci lidí na street party spojili antikapitalistickou politiku přímé akce s tvořivou zábavou, uměním a muzikou. Smíchali protest s karnevalem (ostatně Pařížská komuna, povstání v Paříži v roce 1968 atd. byly také směsí revolučního poselství a karnevalu), aby lidé pomocí street party oslavili dočasné osvobození od zavedeného řádu. To představuje odmítnutí strnulé hierarchie, privilegií, norem a zákazů. Davy lidí na ulici jsou zachváceny náhlým uvědoměním si své moci a sjednocují se skrze vyjádření a oslavu svých idejí a výtvorů. Karnevaly a revoluce nejsou pasivní podívanou, která je sledována jinými lidmi, ale naopak zahrnují ba přímo vyžadují aktivní účast samotného davu. S důležitým poselstvím: "Nic nechceme, nic nežádáme, bereme si zpátky to, co nám patří." …naše ulice, naše životy. Ulice jako veřejná prostranství, které byly za pomoci státu vyvlastněny automobilovým průmyslem v zájmu zisku a prospěchu menšiny.
Street parties - moderní interpretace dávných protestů a bojů za svobodnější a důstojnější život - nejsou však žádným novým vynálezem. Přímé akce vyjadřují přesvědčení, že v úsilí a boji za lepší, sociálně spravedlivější a ekologicky udržitelnější společnost - nelze přenechat ani odborníkům, ani stranickému předvoji, ani poslancům v parlamentu, ale jednat sami za sebe ve spolupráci se svými bližními. A přímá akce je nedílnou součástí tohoto emancipačního úsilí.

… a co není street party ?
V minulosti street party v Čechách dostala v médiích nádech poloorganizovaných nepokojů apolitických, frustrovaných a nezamilovaných mladých lidí. A možná i řada účastníků neměla zcela jasno.
Takže stručně. Street party...
- není mejdanem v ulicích X je tvořivou přímou akcí,
- není místem veřejného užívání drog X podněcuje všechny k participaci a k tomu potřebuje nezávislé a svobodné jedince,
- není příležitostí schovat se v davu a rozbíjet výlohy McDonald's... X na to zbývá 364 dní v roce, street party je nenásilnou přímou akcí
- není bezcílným blouděním po městě... X ale blokováním ulice a jejím dočasným navrácením lidem k užívání všem,
- není pasivní podívanou X možná pro média, pro každého z Vás je příležitostí… diskutovat, hrát muziku, pouliční divadlo, udělat výstavu… jakkoli přispět k obnovení života na ulici,
- není místem pouličního boje s policií X přestože ta nás všechny bude provokovat svými policisty v civilu, tak neuměle převlečenými za "nekonformní typany". Nenechávejte se vyprovokovat, ale při zásahu nepanikařte a braňte sebe a své přátele.
- není místem koncentrace stresu a agresivity X i když jde na street party jen o zničení kapitalismu, nejlépe k tomu přispějete dobrou náladou, tvořivostí a smíchem. Když už Systém nemůžeme dostat teď hned na kolena, tak mu můžeme alespoň stáhnout kalhoty.

Pár praktických rad aneb: Když už tanec nestačí...
Netřeba posté opakovat, že street party není jen o zábavě, tanci a radosti. Jako každá jiná akce s politickým apelem, antagonistickým vůči existujícímu systému, i dnešní street party přitahuje pozornost represivních složek. Před nezvanými hosty, ozbrojenými a vycvičenými, není v bezpečí nikdo z účastníků/nic. Společně však můžeme následky snížit na minimum.
I když by možnost nebezpečí a možných následků neměla od účasti odradit nikoho, není na škodu si jej uvědomit naplno. Samostudium základů chování v krizových situacích jde potom mnohem lépe než při krátkozrakém spoléhání na iluzi, že nevinný se nemá čeho obávat.

Před street party...
...sis měl/a domluvit sraz se svými známými a přijít společně. Nemusíte se celou dobu držet za ruku, ale alespoň základní povědomí o pohybu ostatních bys měl/a automaticky udržovat celou dobu. Uvědom si zodpovědnost za svůj doprovod (např.děti či neostřílené přátele s utopistickou představou o demokratické povaze systému). Předem se zkuste dohodnout na společném odchodu nebo srazu po skončení street party.

Neměl/a bys zapomenout zejména na :

• platné doklady
• telefonní kartu a navíc ještě pár mincí
• tužku a malý bloček nebo alespoň kus papíru - zápisky k pozdějšímu svědectví (čísla zasahujících policistů, SPZ aut, kontakty na další svědky, výpisky z protokolu)
• vydatnou zásobu léků, musíš-li je užívat pravidelně (srdeční, diabetika, antiepileptika, spray na astma, ale i antikoncepční pilulky)
• tampóny nebo vložky
• něco malého a vydatného k jídlu (např.čokoládu)
• zaheslovat paměť mobilního telefonu, nedělá-li to přístroj automaticky

Vzdělávat se, organizovat se, agitovat

"Sociální ekologie nepožaduje pouhou obnovu morálky, ale hlavně společenskou změnu založenou na ekologických zásadách. Poukazuje na to, že je marné požadovat etičnost po současných mocenských silách, ztělesněných slepou tržní mocí a konkurencí. Navíc to zatemňuje mocensky založené vztahy tím, že vytváří zdání, že ekologické společnosti lze dosáhnout technickou změnou přístupu či náhradou za jakousi kvasi-teologii. Sociální ekologie se staví proti systému dominance jako celku a snaží se eliminovat hierarchickou a třídní strukturu společnosti, která byla lidstvu vnucena a definovala vztah člověka a přírody. Proklamuje etiku vzájemnosti a podpory, podle které je role člověka, jako potencionálně nejuvědomělejšího produktu evoluce, rolí podpůrnou. Člověk má navíc v rámci přírodní evoluce se svojí tvořivou existencí morální zodpovědnost. Sociální ekologie tudíž zdůrazňuje jak potřebu vtělit tuto etiku vzájemnosti do hmatatelných sociálních institucí, které by ji daly působivý význam, tak i potřebu angažovanosti lidí, jako vědomých morálních aktérů v souhře živočišných druhů."

(Murray Bookchin, sociální ekolog)

V době, kdy se na jedné straně spousta lidí cítí znepokojena ekologickými a sociálními problémy zapříčiněnými současným systémem a na druhé straně roste ve společnosti odcizení, apatie a lhostejnost, nabývají právě přímé akce, tedy nezprostředkované jednání, třeba ve formě street parties, nové důležitosti. Přicházejí, aby lidi vyburcovaly z apatie a letargie, aby je informovaly, dodaly jim pocit solidarity a podnítily je v aktivitě. Ne ovšem v reformistických politických stranách, ale v lidových nehierarchických iniciativách a skupinách, které se snaží systém měnit zdola, v antiautoritářské protisystémové opozici, která se snaží dát veškerou moc lidem, aby sami rozhodovali o svých životech na základech svobody, rovnosti, solidarity, samosprávy a vzájemné pomoci.
To ale nezačíná a nekončí jednorázovou návštěvou street party. Úsilí o změnu je každodenním bojem, který život naplňuje důstojností, zábavou, nesnázemi, radostmi, přátelstvím a hněvem. Jen v odporu proti Systému, který člověka ponižuje na zdroj zisku a nutí ho žít na kolenou, může člověk najít důstojnost a sílu žít vzpřímeně.

Proč antikapitalismus ?
Kapitalismus je jméno systému, který vládne nad našimi životy. Je to systém, v němž hrstka bohatých ovládá a vykořisťuje ostatní. Existují ale i jiné cesty, založené na spolupráci a rovnosti. Mohou jim být dávána různá jména, jako třeba anarchismus, libertinský socialismus nebo ekologie. Samozřejmě mezi těmito názvy existují diference, ale to, co hledáme, není zaškatulkování do jednoho slova, ale lepší svět pro všechny. Nemáme zaručené odpovědi, jen pořádnou chuť hledat řešení společnými silami. Představte si, co bychom mohli dělat, kdybychom nahradili kapitalismus společností založenou na našich potřebách a tužbách, ne na jejich zisku. Měli bychom přetransformovat úžasné lidské znalosti a veškerou produktivní kapacitu lidstva k bohatému nasycení, ošacení a ubytování každého na této planetě. Pokud bychom své znalosti a dovednosti kontrolovali sami a ne kapitalistický systém, mohli bychom zabezpečit život v hojnosti pro každého v mnohem kratším čase než je 8 hodin odcizené práce denně, a navíc bez environmentálních škod. Svět svobody a rovnosti v harmonii s životním prostředím se může zdát utopický. Jeho uskutečnění nebude lehké. Ale jestliže necháme vše tak, jak to je, bude to mnohem horší. Pokud se má vize lepší budoucnosti stát skutečností, k jejich realizaci bude potřeba spojit síly nás všech. Systém, který vykořisťuje a zabíjí lidi a zvířata a ničí planetu, na níž žijeme, musí být zničen !