<<zpět    verze pro tisk

Street party ve středověku

Street party nejsou vynálezem éry globalizovaného kapitalismu. Lidé měli potřebu bavit se a komunikovat spolu v ulicích už dávno. Kořeny pouličních slavností vedou do středověku a možná ještě dál, až do antiky. Stačí se jen nechat inspirovat.

O středověkých street party se můžeme dozvědět například z díla F. Rabelaise, jehož román Gargantua a Pantagruel je jedním z mála děl světové literatury, které odráží všechny stránky pouličního lidového života, tzv. smíchové kultury. Rabelais útočí na základní dogmata středověkého světového názoru a využívá sváteční kulturu jako neoficiální téma i pohled na svět. Sváteční aspekt světa byl do jisté míry legální. Jeho romány byly sice zakázané Sorbonnou, protože kritizoval představitele fakulty a celkovou zaostalost školy, Rabelais však unikl hranici i pronásledování (i když musel občas zmizet z Francie) proto, že svou kritiku zabaloval do smíchové formy. Rabelais měl zastánce u revolucionářů 18. století, kteří jej chápali jako proroka Velké Francouzské Revoluce.

Hlavním prvkem smíchové kultury je karneval, který ztělesňuje autentický všelidový svátek ulice, nezávislý na církvi a státu. Karneval osvobozuje od nadvlády oficiálního světového názoru, umožňuje nový pohled na svět a neomezenou kritičnost, která však postrádá nihilismus - je kladná. Znaky karnevalu jsou lidová iniciativa, zrušení hierarchických hranic, absolutní familiárnost, rovnost mezi všemi a osvobození od životní vážnosti. Neexistuje objekt, vůči kterému by lid musel projevovat obdiv a úctu, ale lid se organizuje po svém. Každý může bláznit, jak chce, karneval je zahájen pouhým signálem k veselí. Nejsou tu hosté a diváci, protože všichni jsou účastníci karnevalu. Nemůže zde existovat jeviště, to by karneval zničilo. Karneval se nepředvádí, ale prožívá. Je to reálná, i když dočasná forma života. Individuum se cítí být neoddělitelnou částí kolektivu, lid pociťuje jednotu a nesmrtelnost. V celistvosti světa a lidu není místa pro strach. Pro danou chvíli vším prostupuje karnevalová svoboda. Karneval v sobě nese utopický radikalismus. Je to život sám zformovaný do zvláštní podoby s vlastnostmi hry. Obsahuje v sobě obrozenou a tudíž ideální podobu světa. Sváteční život je spojený s ideálností. Ve svátku lid vstupuje do utopické říše svobody, rovnosti a hojnosti. Karnevaly ve středověku se konaly třikrát do roka (na jaře, v létě a na podzim) a celkově trvaly i tři měsíce v roce. (Pořádejme street party častěji a déle!, ať si zvykneme žít v ulicích, vždyť ulice patří lidem!)

Lidový karnevalový dav není obyčejný dav, ale je to lidový celek, organizovaný po svém, bez ohledu na všechny existující formy násilné sociálně ekonomické a politické organizovanosti a proti nim; tyto formy jako by byly na dobu svátku zrušeny. Sváteční organizovanost lidu je především zcela konkrétní a smyslová. Už sama tlačenice, fyzický kontakt těl dostává určitý význam. Individuum se cítí být neoddělitelnou částí kolektivu, údem masového lidového těla. Je možné si navzájem jakoby vyměňovat těla, obnovovat se pomocí převleků a maskování. Lid zároveň pociťuje svou konkrétní, materiálně tělesnou jednotu a zároveň nesmrtelnost a nezničitelnost.

Také pouliční mluva středověku má specifický styl - je prosycena smíchem a osvobozena od vlády norem. Pouliční vyvolávání je otevřenou a svobodnou řečí, veselou pravdou. Mluvčí se nevyvyšuje nad dav, ale směje se s ním. Zvláštním mluvním žánrem ulice jsou takzvané křiky, které často obsahují narážky na církev a současný řád světa.

Důležitým aspektem smíchové kultury je jídlo a hostiny. Sváteční hodování se vyznačuje hojností a všelidovostí. Hostina se spojuje s obrazy groteskního těla. Tělo je při jídle otevřené, překračuje své hranice, je spojeno se světem. Tělo roste na úkor světa, člověk se světa nebojí, protože jej požírá. Proto jídlo nemůže být smutné. Hostina symbolizuje také dovršení práce, důležité je, že v této době je ještě práce i jídlo kolektivní záležitostí. Jídlo se často spojuje s hovorem. Debaty jsou svobodné a otevřené, jejich tématem jsou "vznešené náměty", které jsou ale shazovány do materiální roviny, dochází tak ke směšování posvátného a profánního. Veselá tělesnost je stavěna do protikladu k vážnosti středověkého strachu a útlaku, jejíž symbolem je církev. Mniši jsou často zobrazováni jako žrouti, pijani a chlípníci.

Později byl dřívější význam hostiny (stejně jako celé smíchové kultury) pozměněn a lidový smysl nepochopen. Obraz těla byl aplikován na soukromý každodenní život třídně určeného člověka. Objevují se scény hostiny lakomých bohatých, kteří nejedí ve jménu lidu, ale na jeho úkor. Jí se v soukromí a důraz se dává na uspokojení jedince, na rozdíl od středověkého všelidového vítězství nad světem. Od 17.století dochází k oslabování lidového karnevalového kultu, svátečnost přechází z ulice do rodiny a tím se zároveň omezují i privilegia karnevalové ulice.

Teď se právě nacházíme v době obnovování lidové karnevalové kultury - v podobě street parties, protože i dnes máme potřebu žít nezávisle na státu a církvi neoliberalismu. Máme ovšem jednu nevýhodu: ve středověku neexistovala auta !